Jdi na obsah Jdi na menu
 


Celnice Rusín

30. 11. 2009

               Cesta do Hlubčic

               (Zpracovala Mgr.Ludmila Čajanová)

Podle starých zpráv cesta od Liptáně, přes Horní Povelice, Rudoltice a Hrozovou do Rusína pokračovala dále jako okresní cesta do Hlubčic. Ostatní cesty byly většinou polní cesty, spojující sousední obce.

Sounáležitost Rusína a Hlubčic dokládají historické záznamy. Již ve 12. stol.patřila obec řádu Johanitů, kteří postavili kostel i v sousedních Goluszowicích. Toto území patřilo v té době knížectví opavsko-hlubčickému.

Roku 1331 koupil obec Heyniko z Hlubčic (von Leobschütz), který založil klášter chudých jeptišek, které dostávaly z rusínského mlýna obilí. K hlubčickému území patřil Rusín až do roku 1434, teprve později přešel pod správu „kraje Osoblažského“, který patřil biskupství Olomouckému. To pak bylo součástí habsburské monarchie.

V první slezské válce vedené kolem roku 1740 pruským králem Friedrichem II. proti habsburské císařovně Marii Terezii ztratila rakouská monarchie Horní Slezsko. Území od Wroclavi až po Krnov tak bylo připojeno k pruskému království. Po vzniku Německé říše se tak Rusín (stejně jako Krnov) ocitl na hranici s Německem.

Proto byla v Rusíně dne 1. září 1887 postavena celnice II. třídy. Zde působili finanční celníci i po vzniku Československa (roku 1918) až do 2. sv. války. Po vzniku Polské lidové republiky, k níž bylo sousední území bývalého Německa připojeno, byla celnice zrušena.

Cesta do Hlubčic byla od 2. sv. války poprvé otevřena 8. srpna 1993, kdy se konala první pouť na rusínském kopci – vysvěcení nové kaple. Tehdejší starosta Jan Krnáč promluvil na televizní kameru o potřebě této komunikace s Polskem a uvedl hned několik důvodů. Od té doby je nutnost obnovy této cesty zmiňována ve všech novinových článcích (bohužel mnohdy nepochopených a kritizovaných), které u příležitosti rusínských poutí byly napsány se záměrem, aby se tato myšlenka šířila a nakonec zabydlila i v hlavách kompetentních politiků.

            Rusínské celnici věnuje pozornost také hrozovský rodák, profesor Josef Scharbert (iniciátor výstavby rusínské kaple) ve své knize: „Neboj se, jsem s tebou“. Ve své knize vzpomínek píše:

     „Hrozovský potok, k němuž sahala naše zahrada, tvořil státní hranici s Německou říší. O víkendu vtrhly do Hrozové masy vesničanů ze sousedních obcí a Hlubčic kvůli nízkým cenám nápojů a zaplnili naše hostince, aby popíjeli společně s našimi opilci. Jeden z nejčastějších hostů naší hospody byl představený pruského celního úřadu z Rovného. Ten musel být často buď našimi četníky nebo „financi“ přátelsky převeden přes hranice, neboť nebyl schopen stát na vlastních nohou…

     Tehdy samozřejmě vzkvétalo také pašování. Někteří rolníci měli svá pole za hranicí. A tak často pod fůrou hnoje nebo pod snopy obilí ukrývali pašované zboží. Z Rovného nebo z Hlubčic se vozilo řemeslné nářadí, potřeby pro domácnost, zemědělské přístroje apod., protože to tam bylo levnější a lepší. Od nás zase vozili Prusové boty, oblečení, kuřivo a alkohol, což zase bylo levnější a lepší u nás. Obzvlášť žádaným zbožím byly naše boty od Bati… Nás děti posílala maminka do Rovného pro sůl, cukr, margarín, rybí konzervy a prací prostředky, samozřejmě jsme se tam zásobili i sladkostmi. Jako měna nám sloužila vajíčka. Za jedno vejce nám obchodnice počítala 1 Kč, zatímco u nás stálo pouze 20 haléřů. S vajíčky jsme však nesměli padnout do rukou celníkům, kterým stačilo jen tak poplácat rukama nohavice a kapsy našich kalhot a připravit nám tak nežádoucí vaječinu…“ 

     Počínaje rokem 2008 se cesta z Rusína do Hlubčic po dlouhých dvou stech šedesáti letech (260) stane opět  volně průchozí tak, jak tomu bylo za Marie Terezie před její prohranou válkou s Pruskem.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA