Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrozovští faráři

26. 11. 2009
                             Hrozovští faráři
 
            V roce 1947, když se volyňští Češi usadili v Hrozové a Rusíně, dojížděl do Hrozové sloužit mše sv. farář ze Slezských Rudoltic, Th.Dr. Johann Blaschke. Říkalo se, že byl nacisty jako katolický kněz uvržen do koncentračního tábora, a proto vyňat z odsunu. Mluvil výborně česky a s volyňskými Čechy, převážně hluboce věřícími katolíky, si dobře rozuměl. Svou pastorační činnost vykonával příkladně, jezdil do Rusína, kde ve škole (v jednotřídce) vyučoval náboženství . V 50. letech tam chodily do náboženství prakticky všechny děti z vesnice, bylo jich kolem třiceti. Dr. Blaschke znám svým hudebním vzděláním. Jeho jediným dopravním prostředkem byl motorový Manet (moped) a když byly v zimě silnice neprůjezdné pro množství sněhu, chodil do Hrozové na mši pěšky. Hrozovská fara byla po odstěhování zdejšího učitele pana Kavalíře prázdná a pan farář si v mistnosti vlevo za vchodovými dveřmi vždy ještě přede mší zatopil, aby se alespoň trochu zahřál.
Vyučoval také hře na hudební nástroje, housle a harmonium. Vše zdarma. Pro svou žákyni Marii Bačovou napsal zjednodušenou notovou úpravu kostelních písní, aby mohla co nejdříve hrát i při bohoslužbách. Od něho se noví osadníci teprve dovídali o násilí konaném na německém obyvatelstvu v roce 1945. Samozřejmě tyto informace byly důvěrné a nesměly se nikde šířit. V roce 1957 mu byla povolena návštěva rodiny v Německu. Komunistické úřady doufaly, že se už nevrátí a že tak bude zase o jednoho faráře méně. On však prohlásil, že své ovečky neopustí.
 Na hrozovskou faru se natrvalo nastěhoval, až když odešel do důchodu. Rudoltickou faru přenechal svému nástupci. Zemřel dne 8. listopadu 1966 v nemocnici v Krnově po opakovaném infarktu a 11. 11.1966 byl pohřben v rodinné hrobce v Rýmařově. Za komunistického režimu to neměl lehké, byl sledován a často vyslýchán.
V roce 2004 vydal německý krajan Heimo Biedrmann sbírku „Pfarrbriefe für das Dekanat Hotzenplotz und Umgebung 1946 -1970“ (Farní dopisy pro děkanát Osoblaha a okolí). Tyto dopisy psal poslední německý farář z Osoblahy, Franz Blaschke a rozesílal je svým bývalým farníkům Chtěl tak i nadále pečovat o jejich duchovní život a pomáhat jim v těžké životní situaci. Tak se zachovala jakási kronika osudů bývalých obyvatel tohoto kraje, doplněná i řadou zajímavých fotografií z bývalé vlasti. Farář Franz Blaschke popisuje ve svém 64. listu z roku 1957 návštěvu svého kolegy Dr. Johanna Blaschkeho v Německu:
 
„Pozdravy z vlasti“
Důstojný pan farář z Rudoltic, dr. Johann Blaschke, pobýval ve druhé polovině srpna u svých sourozenců v Německu. Jeho první návštěva patřila hrobu jeho bratra Alfreda -Blaschkeho, který byl farářem v Oskau a děkanem rýmařovského děkanátu. Zde v Německu působil požehnaně v diecézi Augsburské. Odtud jel dr. Blaschke do Wettstettu u Ingolstadtu, kde je jeho bratr řídícím učitelem na tamní národní škole. Tam jsem ho také v neděli, 18. srpna, navštívil. Bohužel jsem nalezl svého spolubratra a souseda ve velmi špatném zdravotním stavu, takže nám ho bylo všem líto. Náročná cesta a bolest nad hrobem bratrovým, ale také první dojmy a zážitky z Německa natolik rozrušily jeho nervy, že upadal do návalů pláče. Ty povolily teprve když jsme společně usedli po večeři a vyměňovali si vzpomínky a on vyprávěl o svém nynějším působení ve staré vlasti. Spravuje farnosti slezské Rudoltice a Hrozová, vyučuje tam také náboženství a má k dispozici jeden moped, kterým podniká také jízdy do svého rodného města Rýmařov, do Krnova a do Osoblahy. O prázdninách se jel podívat i do svého prvního místa (Grumberg). Tamní farnost je pro nedostatek kněží neobsazena a na faře bydlí jedna rodina. Navštívil také kostel na Kralickém Sněžníku (Grulich), ale poutní kostel je zavřen, stejně jako kostel redemptoristů a vstup do poutního domu je přísně zakázán. Je známo, že tam jsou internováni řádoví kněží a musí pracovat na zemědělském statku....Vykonávání duchovní péče vyžaduje hodně šikovnosti, opatrnosti a přizpůsobivosti. Stále ještě je dost věrných návštěvníků kostela a dobrých rodin, i když nejsou příliš četné. Církevní život je stále těžší, protože nejen chybí kněží a kněžského dorostu je hrozivě málo, nýbrž také správa diecézí je v rukou komunistických církevních úředníků. Tak musí duchovní, odkázáni sami na sebe, rozhodovat, jak „výnosy“ tkz. „biskupských diecézních úřadů“ provádět a současně nebýt v rozporu se svým svědomím a pokyny církevního zákonodárství z Říma. Lze si pomyslet, jak je taková duchovní péče vyčerpávající a zničující.
            O samotném domově host příliš nevyprávěl. Kdo dne tento okres navštíví a chtěl by spatřit jeho usedlosti a pole, už by je nepoznal a snad ani nenašel. Všechny polní meze jsou rozorány, všude se rozprostírají obrovské lány, které jsou obhospodařovány moderními stroji, mnoho usedlostí zmizelo nebo se rozpadlo, takže obraz staré vlasti je úplně jiný. Každý obyvatel chodí do zaměstnání, kde je mu přidělena jeho práce a tu musí denně vykonávat. Nezaměstnanost neexistuje, neboť každý je přinucen pracovat, pokud chce žít. Péče o dělníky je dobrá, také obživa je lehčí a lepší, je jen málo zboží k dostání, některého se ned ostává vůbec.
Jeho jedinou „zábavou“ je návštěva kina ve Slezských Rudolticích, které je umístěno v bývalém hostinci Aichinger. Tam si také vypije svou sklenici piva. Do Osoblahy jezdí častěji, protože je mimořádným zpovědníkem tamních řádových sester. Jinak je ale jeho život osamělý a omezuje se na duchovní práci.....
(Podle Pfarrbriefe, Biedermann, zpracovala L. Čajanová)
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA