Jdi na obsah Jdi na menu
 


Návrat volyňských Čechů

26. 11. 2009
Volyňští Češi v Hrozové
Podstatnou část poválečných dosídlenců (od roku 1947) obce Hrozová tvořili volyňští Češi - reemigranti z Ukrajiny/Sovětského svazu. Vladimír Samec, autor „Kroniky obce Dembrovka na Volyni“ podává výstižnou charakteristiku volyňských Čechů: (str. 47)
„Každá rodina si na cestu do vlasti mohla vzít pár koní s postroji, vůz, dvě krávy a dvě tuny zavazadel. I když odjížděli rádi, přece jen se smíšenými pocity. Zejména starší lidé se se slzami v očích loučili se svými domovy, vybudovanými prací a odříkáním tří pokolení.
Transport s dembrovskými občany měl odjet do ČSR v polovině března 1947 z nádraží okresního města Rovno. Lidé se začali připravovat na cestu, prodávali nábytek, hospodářská zvířata, zemědělské stroje a další nepotřebné věci domorodcům. Zabíjeli prasata, škvařili sádlo, udili maso, aby měli zásoby potravin na cestu a začátky života v ČSR. Bylo jim známo, že tam je nedostatek potravin.
Přes četné národnostní třenice s ukrajinským obyvatelstvem bylo loučení s nimi dojemné. Některé české a ukrajinské rodiny pojily dlouholeté přátelské vztahy. Ukrajinci s oblibou brali za komtry svých dětí Čechy, ti pak cítili určitou spoluzodpovědnost za jejich další osud. Důstojné rozloučení přichystal pravoslavný farář (pop) Fedor Sobolev v církvi v Hrušvici. Po slavnostní mši před velkým shromážděním věřících vysoce hodnotil vliv Čechů na rozvoj kultury a zemědělství na Volyni, poděkoval jim za všechno, co pro rozkvět Ukrajiny vykonali a popřál mnoho štěstí doma v ČSR.
Na památku jim věnoval ikonu, kterou převzal pan Hamáček Jan a je uložena v pravoslavném kostele v Osoblaze.
Krátce před odjezdem se do obce přistěhovali Rusíni a Ukrajinci ze Slovenska, někde od Bardějova, Sabinova a Prešova. Jednalo se o rodiny z chudobného kraje. Sovětský svaz je přijal jako výměnu za volyňské Čechy. Vystěhovalci si těžko zvykali na tamní složité podmínky, chtěli se vracet zpět na Slovensko. Sovětské úřady jim to však nepovolily. Nejméně tři týdny žili společně s odcházejícími Čechy a při loučení plakali. Vyčítali si, proč se nechali svést líbivou sovětskou propagandou. Po čase se jich většina vrátila zpět do ČSR.
Bylo to 15. března roku 1947 za chladného rána, místy ještě ležel sníh, když se z Dembrovky kolona koňských potahů s plně naloženými vozy vydala do 20 km vzdáleného města Rovna. Děti a starší občané seděli na vozích, dospělí hnali krávy nebo šli pěšky vedle vozů. Po obou stranách silnice ve vzdálenosti asi 100-200 metrů šlo několik ozbrojených příslušníků domobrany, kteří chránili pohyb kolony. I když měli hřejivý pocit, že se konečně vrací domů, přece jen, zejména starší osoby, byly smutné a přemýšlely, jaký osud je v nové vlasti čeká. Bylo mezi nimi i několik přestárlých občanů, kteří se před 80ti léty narodili v Čechách. Celý život prožili na Volyni a nyní se vracejí zpět do staré vlasti. Jednalo se o stařenky Samcovou, Kubáčkovou, Kubínovou, Stryjovou, dědečka a babičku Barfajtovi. Ze vzpomínek Miloslava Kubína se dozvídáme, že jeho babička Marie Kubínová, která se narodila v Čechách, po svém návratu do vlasti navštívila své rodiště a poznala tam lavičku, která prý tam ještě stála.
Transport z Rovna odjel asi za týden - po doplnění potřebného počtu vagónů. Cesta přes Lvov, Karpaty do Čopu nebyla snadná. V nákladních vagónech cestovaly dvě i více rodin, hospodářská zvířata byla většinou ustájená ve vagónech zvlášť. Během cesty transport často stál, někdy i několik hodin nebo celý den. Silně opotřebované vagóny z války měly značnou poruchovost. V Karpatech k překonání stoupání a klesání bylo nutné dvou lokomotiv, které mnohdy scházely. Někdy dokonce strojvůdce odmítl jet dál, dokud nedostal požadovaný příděl oblíbené samohonky a špeku.
Velkým šokem pro cestující byly hory. Starší občané, když viděli ty bídné chaloupky v horách, začali naříkat, ženy plakaly, kam že je to vezou. Když přijížděli k Čopu, uklidnili se. Po překládce v Čopu dorazil transport 1. dubna do Košic, zde proběhla zdravotní kontrola a byly vydány reemigrační průkazy.
Na československém území se všichni cítili jako znovuzrození, válečné hrůzy a útrapy z nich najednou spadly. Cítili se konečně doma. Dojatí, uvolnění a šťastní se chystali na nový život.
Po dlouhé unavující cestě konečně po třech týdnech transport zastavil ve stanici určení v Šumperku. Po krátkém přivítání zástupců osidlovací komise bylo občanům šetrně sděleno, že v okrese i jeho okolí jsou zemědělské usedlosti v podstatě již osídlené a bylo jim doporučeno zajet na Krnovsko, kde je údajně dostatek volných míst k osídlení. K návštěvě Krnovska jim byl propůjčen autobus s průvodcem. Na Okresním národním výboře v Krnově byli volynští Češi srdečně přijati tehdejším předsedou panem Glombem a vedoucím zemědělského odboru ing. Troubelíkem, který s nimi procestoval všechny obce na Osoblažsku. Bylo to území silně poškozené válkou, samotné město Osoblaha, které prý před válkou mělo asi 10 tisíc obyvatel, bylo prakticky srovnáno se zemí. V obcích nebylo hospodářské usedlosti, na které by nebylo vidět stopy války.
Osoblažsko je úrodný, rovinatý kraj připomínající krajanům rodnou Volyň. Ne nadarmo se tomuto kraji říkalo druhá „Haná“. Přestože volné usedlosti byly z větší části silně poškozené, prázdné, prakticky vydrancované zlatokopy, rozhodli se dembrovští občané tento západní kout slezské země osídlit. Vybrali si zde volné usedlosti a večer se vrátili do Šumperka, aby svým rodinám sdělili radostnou zprávu, že našli území, kde začnou nový život.
Třetího dne po příjezdu byl transport vypraven ze Šumperka do Krnova. Zde, na železniční stanici, slavili dembrovští své první velikonoce v ČSR. Příjemné překvapení pro ně připravili krajané, kteří zde již bydleli. Po krátkém přivítání procházeli kolem vagónů, přáli rodinám pěkné svátky a každému předali obarvené vajíčko. Bylo to radostné a dojemné, krajané se objímali, ženy si zaplakaly. Dembrovší na oplátku nabídli samohonku čepovanou přímo z konve na mléko.
Dembrovští se usídlili, vždy po několika rodinách, prakticky ve všech obcích na Osoblažsku. Rodiny roztroušené po celém Osoblažsku se rychle sžily s místním obyvatelstvem, vzájemně si pomáhaly, společně využívaly zemědělské stroje při špičkových pracích a spoluvytvářeli společenský život v obcích. Na Volyň však stále vzpomínali jako na svůj domov.
Krátce po návratu do vlasti jeden z nich, Jaroslav Dvořák, založil dechový orchestr převážně ze svých bývalých spoluobčanů, kteří se scházeli ke společnému vyhrávání ve Slezských Rudolticích, kde bydlel. Pro kapelu složil pochod „Návrat do vlasti“. Skladba se hrála několikrát v čs. rozhlase.
Toto území osídlili lidé různých profesí a různého původu. Pocházeli ze Slezska, Hané, Valašska, Slovácka a dokonce i ze Slovenska. Jen malé procento z nich bylo výkonnými zemědělci. Volyňští Češi byli rodilí zemědělci a dosahovali velmi dobrých hospodářských výsledků. Tím stoupala jejich autorita a vážnost mezi místními spoluobčany a u nadřízených orgánů. Řada z nich se osvědčila jako vynikající zemědělští odborníci. Po násilné kolektivizaci však většina z nich postupně z Osoblažska odešla. Odstěhovali se do Krnova nebo do Ostravy- Poruby a změnili zaměstnání...“
*Volyňští Češi byli známi jak svou neúnavnou pracovitostí a zodpovědností, příkladným rodinným životem, ale také schopností se bavit a kulturně vyžívat. V době, kdy neexistovala televize ani kino, se v žádném případě nenudili. Hudba provázela zdejší obyvatele při všech radostných i smutných okamžicích jejich života. Jádro hrozovského kostelního sboru od sv. Michala pod vedením varhaníka Stanislava Bači z Rusína (volyňského Čecha z Martinovky) tvořili hrozovští občané: Stanislav a Marie Herblichovi, Václav Janko, Emílie Pallová. Další členové: Božena Bačová, Anna Havlíčková a Anna Janíková byly z Rusína. Tento kostelní sbor nacvičoval slavnostní zpěvy ke všem svátečním příležitostem, o vánocích, svatodušních svátcích, velikonocích, Stanislav Bača zpíval sám celé pašije, sbor zpíval i o pohřbech a svatbách. Činnost tohoto sboru ustala až zestárnutím a smrtí převážné části jeho členů. Vesnice se vylidňovaly, a dorost či další zájemci o pokračování této činnosti chyběli.
Také hrozovský kostel sv. Michaela archanděla vlastní památku na český kostel z volyňské Hrušvice. Český kostel v Hrušvici byl postaven roku 1930 a zasvěcen sv. Václavovi. Při té příležitosti byl namalován oltářní obraz sv. Václava na koni. Kostel byl zničen sovětskými vojáky při obsazení Ukrajiny v roce 1939. Obraz sv. Václava, kostelní kroniku a harmonium zachránil před zničením tamní varhaník Stanislav Bača a přivezl do Československa. Obraz sv. Václava je umístěn na boční stěně hrozovského kostela, kronika je v soukromém držení a harmonium bylo věnováno rovněž kostelu.
 Hrozovští a rusínští také společně nacvičovali divadelní hry pod vedením Stanislava Bači coby režiséra. Toto ochotnické divadlo se nejednou zúčastnilo i soutěžní přehlídky ochotnických souborů pořádané v Krnově pod názvem „Divadelní máj“. Hráli např. Jiráskovu Lucernu. Svá představení předváděli spoluobčanům v Rusíně v bývalém hostinci, kde bylo v sále vybudováno jeviště s oponou. (*Poznámka zapisovatele)
Zapsala: Mgr. Ludmila Čajanová
 
 
Hrozovští faráři
 
            V roce 1947, když se volyňští Češi usadili v Hrozové a Rusíně, dojížděl do Hrozové sloužit mše sv. farář ze Slezských Rudoltic, Th.Dr. Johann Blaschke. Říkalo se, že byl nacisty jako katolický kněz uvržen do koncentračního tábora, a proto vyňat z odsunu. Mluvil výborně česky a s volyňskými Čechy, převážně hluboce věřícími katolíky, si dobře rozuměl. Svou pastorační činnost vykonával příkladně, jeůzdil do Rusína, kde ve škole (v jednotřídce) vyučoval náboženství . V 50. letech tam chodily do náboženství prakticky všechny děti z vesnice, bylo jich kolem třiceti. Dr. Blaschke znám svým hudebním vzděláním. Jeho jediným dopravním prostředkem byl motorový Manet (moped) a když byly v zimě silnice neprůjezdné pro množství sněhu, chodil do Hrozové na mši pěšky. Hrozovská fara byla po odstěhování zdejšího učitele pana Kavalíře prázdná a pan farář si v mistnosti vlevo za vchodovými dveřmi vždy ještě přede mší zatopil, aby se alespoň trochu zahřál.
Vyučoval také hře na hudební nástroje, housle a harmonium. Vše zdarma. Pro svou žákyni Marii Bačovou napsal zjednodušenou notovou úpravu kostelních písní, aby mohla co nejdříve hrát i při bohoslužbách. Od něho se noví osadníci teprve dovídali o násilí konaném na německém obyvatelstvu v roce 1945. Samozřejmě tyto informace byly důvěrné a nesměly se nikde šířit. V roce 1957 mu byla povolena návštěva rodiny v Německu. Komunistické úřady doufaly, že se už nevrátí a že tak bude zase o jednoho faráře méně. On však prohlásil, že své ovečky neopustí.
 Na hrozovskou faru se natrvalo nastěhoval, až když odešel do důchodu. Rudoltickou faru přenechal svému nástupci. Zemřel dne 8. listopadu 1966 v nemocnici v Krnově po opakovaném infarktu a 11. 11.1966 byl pohřben v rodinné hrobce v Rýmařově. Za komunistického režimu to neměl lehké, byl sledován a často vyslýchán.
V roce 2004 vydal německý krajan Heimo Biedrmann sbírku „Pfarrbriefe für das Dekanat Hotzenplotz und Umgebung 1946 -1970“ (Farní dopisy pro děkanát Osoblaha a okolí). Tyto dopisy psal poslední německý farář z Osoblahy, Franz Blaschke a rozesílal je svým bývalým farníkům Chtěl tak i nadále pečovat o jejich duchovní život a pomáhat jim v těžké životní situaci. Tak se zachovala jakási kronika osudů bývalých obyvatel tohoto kraje, doplněná i řadou zajímavých fotografií z bývalé vlasti. Farář Franz Blaschke popisuje ve svém 64. listu z roku 1957 návštěvu svého kolegy Dr. Johanna Blaschkeho v Německu:
 
„Pozdravy z vlasti“
Důstojný pan farář z Rudoltic, dr. Johann Blaschke, pobýval ve druhé polovině srpna u svých sourozenců v Německu. Jeho první návštěva patřila hrobu jeho bratra Alfreda -Blaschkeho, který byl farářem v Oskau a děkanem rýmařovského děkanátu. Zde v Německu působil požehnaně v diecézi Augsburské. Odtud jel dr. Blaschke do Wettstettu u Ingolstadtu, kde je jeho bratr řídícím učitelem na tamní národní škole. Tam jsem ho také v neděli, 18. srpna, navštívil. Bohužel jsem nalezl svého spolubratra a souseda ve velmi špatném zdravotním stavu, takže nám ho bylo všem líto. Náročná cesta a bolest nad hrobem bratrovým, ale také první dojmy a zážitky z Německa natolik rozrušily jeho nervy, že upadal do návalů pláče. Ty povolily teprve když jsme společně usedli po večeři a vyměňovali si vzpomínky a on vyprávěl o svém nynějším působení ve staré vlasti. Spravuje farnosti slezské Rudoltice a Hrozová, vyučuje tam také náboženství a má k dispozici jeden moped, kterým podniká také jízdy do svého rodného města Rýmařov, do Krnova a do Osoblahy. O prázdninách se jel podívat i do svého prvního místa (Grumberg). Tamní farnost je pro nedostatek kněží neobsazena a na faře bydlí jedna rodina. Navštívil také kostel na Kralickém Sněžníku (Grulich), ale poutní kostel je zavřen, stejně jako kostel redemptoristů a vstup do poutního domu je přísně zakázán. Je známo, že tam jsou internováni řádoví kněží a musí pracovat na zemědělském statku....Vykonávání duchovní péče vyžaduje hodně šikovnosti, opatrnosti a přizpůsobivosti. Stále ještě je dost věrných návštěvníků kostela a dobrých rodin, i když nejsou příliš četné. Církevní život je stále těžší, protože nejen chybí kněží a kněžského dorostu je hrozivě málo, nýbrž také správa diecézí je v rukou komunistických církevních úředníků. Tak musí duchovní, odkázáni sami na sebe, rozhodovat, jak „výnosy“ tkz. „biskupských diecézních úřadů“ provádět a současně nebýt v rozporu se svým svědomím a pokyny církevního zákonodárství z Říma. Lze si pomyslet, jak je taková duchovní péče vyčerpávající a zničující.
            O samotném domově host příliš nevyprávěl. Kdo dne tento okres navštíví a chtěl by spatřit jeho usedlosti a pole, už by je nepoznal a snad ani nenašel. Všechny polní meze jsou rozorány, všude se rozprostírají obrovské lány, které jsou obhospodařovány moderními stroji, mnoho usedlostí zmizelo nebo se rozpadlo, takže obraz staré vlasti je úplně jiný. Každý obyvatel chodí do zaměstnání, kde je mu přidělena jeho práce a tu musí denně vykonávat. Nezaměstnanost neexistuje, neboť každý je přinucen pracovat, pokud chce žít. Péče o dělníky je dobrá, také obživa je lehčí a lepší, je jen málo zboží k dostání, některého se ned ostává vůbec.
Jeho jedinou „zábavou“ je návštěva kina ve Slezských Rudolticích, které je umístěno v bývalém hostinci Aichinger. Tam si také vypije svou sklenici piva. Do Osoblahy jezdí častěji, protože je mimořádným zpovědníkem tamních řádových sester. Jinak je ale jeho život osamělý a omezuje se na duchovní práci.....
 
Pro potřeby archivu Královského stolce zpracovala Mgr. Ludmila Čajanová
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA