Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč se na Osoblažsku slaví

8. 12. 2009

Proč se na Osoblažsku slaví

Obce na Osoblažsku slaví v rozmezí několika let jubileum svého vzniku. Jedná se zpravidla o 700 až 750 let. Nabízí se otázka, proč tomu tak je.

Jak vtipně a názorně předvedla herecká skupina Folleto při červencové oslavě v Hrozové, těžko říci, kdo a kdy byl „na počátku“. Nejspíš to byli trilobiti (viz nálezy v bohušovské pískovně), a přes různé vývojové stupně teprve přicházejí na scénu první lidé.

O těch úplně prvních nevíme skoro nic. Byli to pravděpodobně pastevci, kteří v tomto prehistorickém věku tábořili tam, kde měli dostatek potravy, dokud nevypásli pastviště. Podle „Zápisků o dějinách Moravy“ profesora Heinricha dokazují existenci těchto pastevců nálezy tábořišť, ohnišť a pohřebišť v okolí Osoblahy, Bohušova, Hlinky a Slezských Pavlovic, kde se náhodou našly poč. 19. stol. zbytky břidlicových nožů, hroty oštěpů a topůrek z kamene. Po čtvrté době ledové se totiž krajina rozbujela hojnou vegetací.

První historické zápisy se zmiňují o germánských kmenech Markomanů a Kvádů, se kterými svedl vítěznou bitvu římský císař Marcus Aurelius v roce 180 n. l. na Dunaji. Nápis na skále u Trenčína tuto bitvu připomíná. Nebýt moru, kterému císař podlehl, bylo by pravděpodobně dnešní území Čech, Moravy a Slovenska připojeno k Římské říši jako její provincie..

Když ve 4. století začalo v Evropě současně s vpádem Hunů velké stěhování národů, které trvalo několik staletí, stalo se toto území částečně průchozí oblastí východních germánů (Gótů, Vandalů a Langobardů) tlačících se od severovýchodu na jih.

Podle latinského spisovatele Pavla Diakona byli prý Osové (od nichž je zřejmě odvozeno jméno řeky Ossa = Osoblaha) při tažení údolím řeky Osy silně tísněni Langobardy, podobně jako Sillingové, kteří byli usazeni asi 80 km severně v okolí horského hřbetu Zobten, od něhož prý vzniklo pozdější označení země „Slezsko“.

Na toto stěhování Germánů navázaly v 6. stol. slovanské kmeny z velké oblasti Visly, usadily se v úrodných údolích Odry, Moravy, Vltavy a Labe, odkud odešly kmeny keltské. Kromě toho se Slované usadili na dolním toku Prudniku a řeky Osoblaha.

Podle historika dr. Franze Richtra byli Slované, usazení na tomto kousku země, začleněni do Velkomoravské říše.

Kolem roku 900 ovládli Velkomoravskou říši Uhři. Po jejím rozpadu zde vznikla opět markrabství, a ta byla zase kolem roku 1000 podrobena polským knížetem Boleslavem až do jeho smrti.

Český kníže Břetislav odrazil polský vliv na Moravě a vzal ji do české ochrany. Výměnou a darováním získal jeho syn Ota vévodství Olomoucké. Ten,  podle latinské listiny (12.1.1062) podporoval založení  biskupství v Olomouci a pomáhal je svým majetkem a nadacemi zaopatřit, nanpř. také lenními dary v oblasti řeky Prudnik a Osoblaha. Tím se stal tento úrodný kus země lénem biskupství Olomouckého a tak vznikla Moravská enkláva v západním Slezsku.

 Nějaký Rupert nebo Robert, jehož písemnosti se tu a tam objevují, a který byl v letech  1201 do 1235 biskupem v Olomouci, rozvíjel v enklávě živou činnost pro hospodářskou výstavbu.

V roce 1241 byla sídliště enklávy zpustošena divokými hordami Mongolů (či Tatarů), vypálena, domácí zvířectvo ukradeno, obyvatelstvo zčásti pobito nebo odvedeno do zajetí. Krajina zůstala převážně vylidněna a opuštěna.

V té době jmenoval papež Inocenc IV. biskupem olomouckým hraběte Bruna ze Schaumburku (30. září 1245). Ten byl také uznán českým králem Václavem.

Nový biskup Bruno se vydal na obhlídku zpustlého léna, aby pomohl na místě zmírnit utrpení a aby zahájil novou výstavbu. Po dohodě s Přemyslem Otakarem II. povolal své krajany ze severu nynějšího Německa. Když jel přes Hesensko, Durynsko, Franky a Sasko, přesvědčoval tamní obyvatele, aby opustili svou přelidněnou vlast a dali se do ochrany biskupství Olomouckého a českých Přemyslovců a znovu vybudovali zdejší krajinu. Přemyslovci uvítali tuto nabídku, neboť tyto kmeny již znaly použití pluhu, kterým se dala orat i kopcovitá země a hlavně ovládaly hornictví, těžbu rudy, což přineslo českému králi Přemyslu Otakaru II. velké bohatství. Začalo se mu říkat Král železný a zlatý.

Příliv německy mluvícího obyvatelstva však způsobil, že vliv slovanského živlu, poničeného náporem Mongolů, byl oslaben a přirozenou cestou splynul s většinovou společností. Vzájemné prolínání se však projevilo nejen na udržování společných tradic, ale především ve znění jmen. Mnozí německy mluvící obyvatelé dodnes nosí slovanská jména a naopak.

V závěti biskupa Bruna z roku 1267, která byla a je pečlivě uchovávána na ordinariátě v Olomouci, je možno číst jména obcí při přebírání enklávy: Osoblaha - Hotzenplotz, Slezské Pavlovice-Deutsch-Paulowitz, Hlinka-Glemkau, Vysoká-Weissak, Dívčí Hrad-Maidelberg, Sadek-Zottig, Matějovice-Matzdorf, Rusín-Rausen, Hrozová-Grosse, Pelhřimov-Pilgersdorf, Koberno-Kawarn, Horní a Dolní Povelice-Ober-und NiederPaulowitz) . dále jsou zde jména vesnic, které biskup Bruno nachal zřídit na vlastní náklady prostřednictvím pověřených vazalů nebo lokátorů, jako např. : Slezské Rudoltice, Bohušov, Piskořov, Třemešná, Liptaň, Bartultovice, Arnultovice, Jindřichov, Janov, Petrovice)

                Zničená sídliště tak byla opět postavena a to v novém stavebním slohu a hraniční pevnost Osoblaha se stala skutečnou pevností.

       A to je vlastně důvod, proč většina obcí na Osoblažsku slaví své 750. jubileum v přibližně stejnou dobu v rozmezí několika málo let. A proč byli na letošní jubileum v Hrozové přizváni i bývalí rodáci? Ti věnovali na výstavbu Rusínské kaple více jak 3/4 celkových nákladů. Díky pravidelným setkáním a kontaktům s nimi od roku 1993 na rusínských poutích dopadl úspěšně projekt podaný v roce 2003/2004 na Česko-německý fond budoucnosti. Ten přispěl na opravu hřbitovní zdi v Hrozové částkou 200 000,-- Kč. Ve stejné době byl německým rodákem panem Waltrem Titzem navržen projekt na vysázení aleje směrem na Pelhřimovy a zafinancováno jeho zpracování, které se pak podařilo zrealizovat. Kromě toho němečtí rodáci nechali opravit historické náhrobky na hrozovském hřbitově.

 

 

Podle dochovaných materiálů zaznamenala Ludmila Čajanová

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA