Jdi na obsah Jdi na menu
 


Volynští Češi - zachránci

26. 11. 2009
Volyňští Češi - zachránci pronásledovaných během 2. světové války.
 
         Na Osoblažsku žije dosud celá řada volyňských Čechů a jejjich potomků. První Češi se začali stěhovat na ukrajinskou Volyň v roce 1868, na pozvání ruského cara, aby obdělávali tamní úrodnou půdu. Působili zde až do roku 1947, kdy se téměř všichni vrátili do bývalé vlasti. V cizině prožili dvě nejstrašnější války Evropy, 1. i 2. světovou.
         Osud každé rodiny by vydal na celý dobrodružný románový příběh. Proto se touto cestou obracíme na pamětníky z našich obcí (Hrozové, Rusína , Matějovic, Slezských Rudoltic, Bohušova a okolí), aby připojili své vzpomínky k následujícímu poznámkám, které už byly písemně zaznamenány.
Za 2. světové války byly na Volyni pronásledovány statisíce lidí (Židé a ruští vojáci - většinou uprchlí váleční zajatci - byli pronásledováni nacisty a banderovci - ukrajinskou nacionalistickou organizací usilující o vyhlášení samostatné Ukrajiny, Poláci byli vyvražďováni rovněž banderovci..)
Manželé Goldenbergovi ve své knize „Whispers in the darkness“ (Šepoty ve tmách), Shengold Publishers, New York, 1988, popisují záchranu své rodiny (a dalších osob - celkem jich bylo 27) u paní Antonie Šindelářové, rozené Kučerové v Kurdybáni Varkovském: „Moji rodiče obchodovali obilím a jednali hlavně s českými sedláky... Jednání s nimi byla vždy čestná a důvěryhodná... Když nám bylo nyní zle a obrátili jsme se na ně, udělali, co mohli... Celý svět se zdál být krutý a bez zájmu. Češi byli jediní, o kterých jsme věděli, že pomáhají Židům. Jsou „tzadikim“ - spravedliví, svatí lidé, spravedlivý národ světa....Češi k nám byli neuvěřitelně dobří a šlechetní, ostrov lidskosti v oceánu nelidskosti a bestiality.“
V knize „Volyňští Češi v prvním a druhém odboji“, autoři: Jiří Hofman, Václav Širc, Jaroslav Vaculík, Praha 2004, se uvádí: “Češi podle možností jednotlivých rodin a jejich odvahy riskovat pomáhali pronásledovaným. Byla to v tom obrovském moři utrpení kapka naděje, byl to projev hluboké lidskosti a velké odvahy....“
V této publikaci najdeme následující údaje:
Počet zachráněných Poláků nelze vůbec odhadnout, šlo zpravidla o jednorázovou pomoc na útěku do bezpečí.
Počet zachráněných ruských zajatců (sovětských vojáků) před nacisty lze odhadnout zhruba na 400 - 600 osob.
Čtyři ruští vojáci přežili nelítostnou bitvu v blízkosti obce Martinovky. Všichni našli útočiště u českých obyvatel této vesnice. Jeden z nich, Ivan Bondar našel nový domov u Stanislava Bači a jeho ženy Boženy, kteří se po reemigraci usídlili v Rusíně. Stanislav Bača, varhaník českého kostela v Hrušvici, byl spoluvedoucím organizace Blaník na Martinovce, která chránila Čechy před banderovkými bandity, starostou obce v nejhorších dobách ke konci války a po ní. Ivan u nich pobýval až do roku 1944, kdy přišla do obce Rudá armáda a on se s ní vydal do války. S pláčem ho rodina Bačových vyprovázela jako vlastního syna. Další Rus, Semjon (Seňka) Černych zůstal u rodiny Leopolda Bačovského (otce Boženy Bačové). Jeho dva synové byli ve válce a celá rodina brala Seňku jako člena rodiny v naději, že někdo jiný zase pomůže jejich dvěma synům.
Pomoc Židům měla vícestranný charakter a byla také nejnebezpečnější, hrozilo za ni potrestání smrtí pro celou rodinu.
Na Volyni žilo kolem 32 000 Čechů, tvořili pouhých 5,3 % obyvatelstva tohoto prostoru. Celkem zde žilo 106 438 Židů. V prostoru českého osídlení západní Volyně byl přibližně každý třetí Žid zachráněn s pomocí Čechů. Jmenovitě lze doložit 230 zachráněných osob. Za přechovávání Židů byly německými nacisty zavražděny dvě české rodiny, celkem 5 osob, z toho 2 děti.
Sedmi rodinám volyňských Čechů byl udělen čestný titul s medailí Chasidej umot haolam (Spravedlivý mezi národy) a jejich jména jsou vyryta na Zdi cti v pamětním komplexu Yad Vashem v Jeruzalémě. Z celkového počtu 39 českých rodin odměněných tímto vyznamenáním je 18 % volyňských Čechů.
Z toho se 1 rodina usídlila po reemigraci do Československa v Rusíně (Anna a Václav Skalští z Dembrovky) 1 rodina v Liptani (Emilie a Antonín Holštajnovi z Moldavy, jejich dcera Milena Kuřecová žije nyní v Městě Albrechticích), manželé Leopold a Antonie Bačovští z Martinovky bydleli krátce v Bohušově, po smrti Leopolda v roce 1948 (pohřben v Městě Albrechticích) se jeho žena Antonie (+1978) přestěhovala ke své nejmladší dceři do Hlubočan na Vyškovsku. Jedna z jejích dcer Božena Bačová žila až do své smrti (1976) v Rusíně, druhá dcera, Marie Herblichová (+1975) v Hrozové. V Hrozové i Rusíně tedy žily dcery rodiny, která v době války přechovávala malé židovské dítě od nejútlejšího věku (několikatýdenní) od roku 1941 až do konce roku 1944 a v roce 1995 bylo rodičům této rodiny uděleno in memoriam nejvyšší státní izraelské vyznamenání: Spravedlivý mezi národy. Zachráněný se jmenuje Josef Dancker a žije dosud v Izraeli. Při záchraně židovských spoluobčanů pomáhali nezištně i mnozí další občané, např. v Branticích dosud žije Božena Vendolská (manžel Stanislav již zemřel), původem z Martinovky, z Dembrovky to byl Stanislav Zumr, Josef Samec, Karel Václavík.
Velké množství volyňských Čechů odešlo do války. Jen v Prvním československém armádním sboru zahynulo 1480 volyňských Čechů, z toho 3 ženy (z celkového počtu 424 českých žen, které dobrovolně narukovaly). Tento počet představuje 14,06 % z celkového počtu českých vojáků v čs. vojenských útvarech. Další pak zahynuli v polské armádě, Rudé armádě a partyzánských oddílech. Celkem se podařilo zjistit jména 3115 volyňských Čechů, kteří zahynuli za 2. sv. války na frontě a v zázemí. Tento počet jistě není vyčerpávající.
 Z těch, co přežili, byl např. Stanislav Herblich z Hrozové vysazený jako parašutista během povstání na Slovensku, Josef Zbierajevski, polský důstojník, který si vzal za ženu Češku, byl několik let starostou na Martinovce, pak účetní v kolchozu a především skvělý člověk, odešel do polské armády. Zažil boje u Varšavy, účastnil se dobytí Berlína. Přímo z Polska jel pak do Čech ke své ženě a dvěma dcerám (Božena Vendolská a Marie Šteflová-Dvořáková) do Rusína, kde strávil zbytek života. Vdova po nezvěstném Jaroslavu Havlíčkovi (zahynul pravděpodobně u Dukly) Anna Havlíčková (sestra Stanislava Bači) žila od roku 1947 až do své smrti také v Rusíně.
Češi rovněž trpěli pronásledováním banderovských skupin. Je doloženo 376 jmen volyňských Čechů jimi zavražděných.
Mezi oběti nacistické perzekuce je nutno přičíst ještě 466 jmen volyňských Čechů, kterí byli zavražděni nacistickými represivními složkami. (Vypálení obcí Český Malín, Michna-Sergejevka, Svatá a příležitostní obyvatelé dalších vesnic).
Volyňští Češi zakusili na vlastní kůži k perzekuci komunistickou a mnozí z nich i sibiřská gulag.
Někteří vzpomínají také na zajímavá setkání s německými vojáky, kteří uměliˇčesky, Byli to sudetští Němci a k Čechům se chovali přátelsky.
 
Češi se na Volyni projevovali jako nositelé hospodářského a kulturního pokroku, ale zároveň jako tolerantní, spolehliví spoluobčané. Hodnotili každého nikoliv podle národnosti či nábožensví, ale podle jeho lidských a morálních kvalit. Naučili se těmto objektivním mezilidským vztahům v mnohonárodnostním prostředí, kde žili společně s Ukrajinci, Poláky, Židy, Rusy a Němci. a odnesli si tyto své životní postoje i do nové vlasti.
Volyňští Češi si zachovali překvapivě čistý rodný jazyk, kulturu, včetně písní, zvyků a obyčejů ze staré vlasti. Byli neokázalými, ale upřímnými vlastenci.
(Dle dochovaných materiálů zpracovala Mgr. Ludmila Čajanová)
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA