Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slavnost vysvěcení Scharbertova pomníčku

27. 11. 2009

Hrozová, slavnost vysvěcení Scharbertova pomníčku, 21. 05. 2005-05-20

Úvodní slovo Mgr. Ludmila Čajanová

 

Vážení přátelé,

předsedkyně našeho sdružení, paní Návratová zvolila pro toto dnešní setkání téma „prolínání věků“.

Dovolte mi úvodem, abych jí poděkovala za tetno nápad a Vám všem, kteří jste zde pracovali, za ochotu (ačkoli máte každý svých starostí dost), vyslyšet její hlas a nasadit své síly  - doslova - neboť jenom vyzdvihnou tento mramor zadupaný do země a postavit ho na původní místo, vyžadovalo nejen obrovské fyzické úsilí, ale také um. Skláním se před Vaší obětavostí.

A je to právě tento zdánlivě prostý pomníček, který je pilířem mostu, který nás, žíjící v tuto chvíli, pojí s dávnou minulostí a klene se do budoucnosti.

Postavili ho prostí rolníci hrozovské rodiny Scharbertových, jejichž předkové před téměř osmi sty léty sem přišli obdělávat tuto zemi na pozvání jdnoho z největších českých králů, který by si dle mého názoru zasloužil titul Největší Čech, Přemysla Otakara II. Pak za tragických okolností v roce 1945 museli místo, které se jim stalo domovem, opustit. Jejich syn, universitní profesor, se sem v roce 1990 vrací, aby nabídl ruku na usmířenou a nápad - postavit v Rusíně kapli smíření, kterou pak v roce 1993 vysvětil.

Dovolte mi vrátit se na chvíli ještě k Přemyslu Otakaru II. Nastoupil na trůn roku 1253, byl nazýván králem železným a zlatým, vypracoval se na nejmocnějšího knížete tehdejší evropské unie, které se ovšem tehdy říkalo Svatá říše římská, rozšířil své království o mnohé sousední země. Nemá však punc krutého válečníka, nýbrž dobrého hospodáře. Tataři, kteří v roce 1241 podnikali pustošivé nájezdy do této krajiny, (i hrozovský kostel byl vypálen), likvidovali i četné zdejší obyvatelstvo bez ohledu na to, zda jsou to germáni, keltové nebo slované. Král Přemysl Otakar věděl, že má-li se krajina zkulturnit, musí tam žít dostatek lidí. Proto k těm, co tu zbyli, pozval další - pracovité rolníky z dalekého severu na úrodnou půdu a zdatné horníky na dobývání zlata. V tehdejším pojetí státu neexistovalo  to, čemu dnes říkáme nacionalismus.

Věnoval svou pozornost nejen ekonomice, ale také kultuní a humánní činnosti, stavěl hrady, kostely a po vzoru své příbuzné nynější sv. Anežky České také první špitály.

Za tuto svou činnost byl náležitě „po česku“ odměněn, na Moravském poli (dnes v Rakousku podél hranic s Moravou směr Mikulov - Vídeň), kde údajně zemřel v bitvě rukou jednoho s českých pánů ranou do zad. Hlava, která příliš vyčnívá nad ostatní, musí být setnuta. Tak se to alespoň traduje.

Ale vraťme se zpět do našich časů - je to náhoda nebo onen nevyhnutelný průsečík časových soustřednic?

Pomníček, který jste tu našli a opravili, jak už víte, patřil hrozovské rodině Scharbertových. Jejich syn  viz životopis.....napsal knihu vzpomínek, kde líčí způsob života lidí v této obci, tak jak si to pamatoval. Když jsem ji od něho dostala a přečetla si ji, musela jsem konstatovat, že žili podobným, ne-li stejným životem jako tomu bylo u našich českých předků. Úryvky z této knihy použil pan Nejez ve svých Hrozovských listech a můžete posoudit sami. Chodili dokonce i na šmigrus, tak jako my, kterýžto zvyk Němci žijící na západě šokuje.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA